Ať z nás stát nedělá při hodinách češtiny normalizační úči

„Reformy ve školství posledních let nás mnohdy tlačí k tomu, abychom se zase chovali rigidně, chtěli po dětech rozbory poezie a nutili je hledat nesmyslné jazykovědné či literární úkazy, místo abychom se s nimi bavily o knihách a učily je myslet v souvislostech,“ říká Veronika Valíková, mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury, donedávna učitelka na pražském Arcibiskupském gymnáziu a také autorka knihy Soukromý nebe. Jejich sdružení proto vítá úmysl ministra školství Roberta Plagy, který chce, aby rámcové vzdělávací programy a státní maturita nevyžadovaly tolik formálních znalostí.

„Přáli bychom si, aby se otevřela široká diskuse o tom, co se má učit na základních a středních školách. Máme mnoho dobrých učitelů. Ale sociálně inženýrské reformy v mnohých z nich zdusily tvořivé nadšení i naději, že má jejich práce smysl. Pokud chce stát pro školství něco udělat, měl by jim tu naději vrátit,“ dodává Valíková.

Jak a proč je třeba změnit výuku českého jazyka a literatury?

Učí se mnoho zbytečností, čím dále víc teorie, kterou nebudete v životě potřebovat. Tenhle proces začal především se zavedením státních maturit, pak se k nim přidaly ještě jednotné přijímací testy na střední školy. Cokoli se zkouší u maturity nebo objeví v testech, samozřejmě ovlivňuje hodiny češtiny – jeden rok tam máte epizeuxis, další se snaží učitelé do studentů nacpat co nejvíce literárních pojmů, aby byli úspěšní. Já jsem to dělala taky.

Co to znamená, čím dál víc teorie?

Jazyk má termíny, s nimiž děti běžně pracují a které jim pomáhají orientovat se v systému, a pak jsou termíny a vědomosti, které pro používání jazyka nepotřebují každý den. Je třeba, aby zvládly odlišit podmět, přísudek, předmět, bez toho se nenaučí chápat logické vztahy ve větě a správně používat i/y. Ale proč bychom do nich měli pod tlakem cpát názvy příslovečných určení nebo u maturity trvat na vyhledání přísudku jmenného se sponou, pokud nejsou na elitním gymnáziu? Jen proto, že jazykovědci ty větné členy nějak pojmenovali? Totéž platí pro souvětí, je třeba znát vztahy mezi větami, poznat, které věty k sobě patří, která kterou rozvíjí – kvůli čárkám i logice. Ale trvat na přesném pojmenování vedlejších vět za všech okolností třeba u odborných škol je zbytečné. Samozřejmě, budoucí právníci či jazykovědci by měli rozpoznat podmínku od účelu, přípustky a příčiny.

Platí to i v literatuře?

V literatuře zase literární teorie mohutně válcuje četbu a její reflexi. Loni jsem srovnávala poměry teoretických a praktických úloh v maturitních testech – oproti roku 2011 se ty teoretické a abstraktní úlohy zhruba ztrojnásobily. Totéž platí pro literární historii, v kánonu k didaktickým testům (součást katalogu požadavků) najdete velké množství starší české literatury, zástupce různých ismů a směrů, ale chybí tu mnozí slavní klasikové i významní moderní autoři, především světoví; křesťanští a židovští spisovatelé, vězni totalit a také spisovatelky. Ale právě moderní literaturu děti a studenti potřebují znát nejvíc, i kvůli pochopení moderní historie. A také je nejvíce baví.

Ministr Plaga chce právě kvůli tomu měnit rámcové vzdělávací programy. Nedávno se v médiích objevilo, že z výuky češtiny by mohly zmizet třeba přechodníky. Uvítala byste to?

Pasivně znát by je děti měly. Donedávna jsem učila na pražském Arcibiskupském gymnáziu a tam si někteří studenti o ně sami říkali, chtěli je umět používat. Každý čtenář může přechodník potkat v knížce, měl by vědět, co znamená, ale svět na tom nestojí. Smysl textu nějak pochopíte. Horší je, kam se čeština ubírá, kterým směrem nás státní reformy předchozích let vedou. Zdá se mi, že jsme se obloukem vrátili o třicet let zpátky, do doby mých studií ještě za totality. S tím rozdílem, že tehdy bylo vše hlídáno z hlediska ideologie, teď vládne forma. Místo abychom děti učili srozumitelně mluvit, psát osobité texty, číst dobré knihy a přemýšlet v rodném jazyce, tlačíme je do adorace teoretických vědomostí, formálního psaní prefabrikovaných útvarů a formální analýzy literárního díla.

Přistoupila jste na to?

Částečně, ale zlobila jsem se. Myslela jsem, že takhle učit nikdy nebudu, ale státní maturity i přijímačky nastavily laťku – a učitel je za své studenty odpovědný. A tak nás stát opět nutí, abychom se někdy chovali jako ty známé rigidní úči z normalizačních seriálů a filmů, chtěli po dětech rozbory poezie, pojmy – místo abychom s nimi hovořili o tom, co je v knihách zajímá a učili myslet souvislostech.

Netvrdím, že všichni češtináři jsou úžasní, ale znám hodně těch tvořivých. Na gymnáziu stihnete i něco jiného, než se zkouší u maturit, ale na odborné škole, kde mají třeba dvě hodiny češtiny a literatury týdně, jsou výrazně podřízeni požadavkům Cermatu. Na webu novamaturita.cz, který  Cermat spravuje, visí u každého předmětu i katalog požadavků ke státní zkoušce, který se téměř každý rok aktualizuje. Pokud je učitel poctivý a záleží mu na úspěchu studentů, respektive na tom, aby jeho žáci prošli testem z češtiny, musí je drilovat a na moderní literaturu či vlastní projekty mu mnohdy tolik času nezbude. Než se prokouše katalogem požadavků a dostane k Irvingovi či Tučkové, zadrnčí poslední zvonění.

Základem toho, co se učí, není rámcový vzdělávací program?

To se říká. Ale v praxi podle rámcového programu máte například učit větnou skladbu. Příčetný učitel se snaží, aby děti pochopily vztahy ve větě a souvětí a dokázaly si poradit s logickou stavbou jazyka i gramatickými jevy, středoškoláky vede ke vstřebání interpunkce ve složitějších souvětích. Nepočítá s tím, že někdo bude chytat jeho žáky na pojmech a jednotlivostech. A pak se v maturitním testu objeví úloha: najděte přísudek jmenný se sponou a ještě v nespisovném jazyce – není vypuganej.

Maturanti se naučili typy přísudku někdy v sedmé třídě, zvládnou s nimi gramaticky pracovat, ale pojem vypustí a u maturity ztratí pár bodů. Jenže učitelé ten pojem začnou učit důrazněji, i na střední škole. Podobné je to s literárněvědnými pojmy či funkčními styly. V jazyce jsou věci podstatné a nepodstatné pro jeho používání, ale pokud testy bazírují na těch nepodstatných, musíte je do dětí narvat. Státní maturity s přijímačkovými testy zaneřádily výuku češtiny tak, že i doba pozdní totality bledne.

Co přišlo po pozdní totalitě?

Šikovní češtináři se po revoluci začali sami vzdělávat, četli autory, kteří dříve nevycházeli, začali se orientovat ve světové literatuře, kterou je na vysoké škole nikdo neučil – a zjevně stále příliš neučí. Semináře ze světové literatury pro budoucí češtináře jsou převážně výběrové, třicet let po revoluci! Někteří psali, vymýšleli projekty, dramatizace, vlastní systémy, jak literaturu a sloh učit. Najednou buch a staré časy se vrací. Znovu tu máme škrobenou češtinu, kterou pamatuji z dob mládí, teď obohacenou o ptydepe Cermatu.

Výsledek je, že studenti na středních školách mnohdy nečtou ani dvacet knih, které si z celoškolního seznamu maturitní četby sami vybrali, a stručný obsah díla si stahují z internetu spolu s rozborem; u mnohých češtinářů s tím uspějí spíš než s  obhajobou vlastního názoru. Učí se psát líčení přírody, kde cvrlikají ptáčci a slunce se usmívá, zprávy o fiktivních akcích nebo popisy pracovních postupů. Prostě dodržovat funkční styly podle tabulek; nápaditost a osobitost jdou stranou.

Kdy tenhle proces začal?

Šlo to plíživě. Když jsem v 90. letech nastupovala, učilo se svobodně. Snažili jsme se, aby děti četly co nejvíce a psaly přirozené útvary o tom, co je zajímá, co samy prožily – vypravování, úvahy, dopisy. Pak se začala hlásit státní maturita, dělali jsme zkušební testy, dostávali první materiály a mnozí kolegové se vyděsili. V letech 2010 až 2012 proti modelu maturity mohutně protestovali češtináři po celé republice. Když po prvním centrálním opravování slohů 2012 začali i dobří studenti z celé republiky hlásit, že propadli, vznikla skupina Vraťte maturitu zpět do škol, z níž se i díky naší předsedkyni Lence Dohnalové vyloupla Společnost učitelů ČJL. Sedm let říkáme to samé: Vraťte slohy a literaturu zpět do kompetence škol.

Před státní maturitou tlak na unifikaci tak silný nebyl…

Čeština je několik různých předmětů v jednom, mnozí češtináři tíhnou k vědečtějšímu pojetí. To je v pořádku, každý učitel je individualita. A každý může využít vlastních darů, jak studenty zaujmout a nadchnout. Ale před zavedením státní maturity tlak na unifikaci nebyl tak výrazný. Jistě, soupeřilo se v rámci kabinetů, ale učitel měl větší volnost. To bylo samozřejmě terčem kritiky – ostatně bájný ministr Dobeš, který státní maturitu spouštěl, ji zdůvodňoval větou: “Aby paní učitelky věděly, co učit.“ Čili ty kozy rigidní z nás začal cíleně dělat on – a paní ministryně Valachová to pak dovedla ad absurdum.

A důvod?

My nemáme výrazné učitele učitelů, profesory literatury jako byl třeba Václav Černý, z něhož čerpám dodnes. Jsme vesměs samouci a slovo při tvorbě maturitního modelu dostali zřejmě ti, kteří tíhnou k akademickému pojetí češtiny. Zjevně zapomněli, že ve středoškolských lavicích nesedí jen budoucí bohemisté. Navíc systém logicky nepromysleli – nenapadlo je třeba, že v celoškolních četbách budou stále stejné tituly a vznikne znovu téměř povinná četba – Na západní frontě klid, Stařec a moře, Zbabělci, Přitom od Remarqua čteme nejraději Tři kamarády, v Sbohem armádo je trochu mužného hemingwayovského sexu a Mirákl je nejlepší Škvoreckého kniha, navíc o Čihošťském zázraku a mnoha komunistických zvěrstvech. Také jim nedošlo, že mnozí studenti budou stahovat rozbory z internetu.

Řekla jste: Myslela jsem, že takhle učit nikdy nebudu. Jak jste chtěla učit?

Od chronologického pojetí – husitství, obrození, sbírka ismů – jsem pomalu přecházela k tematickým blokům, jimiž jsem prokládala ty časové.  Cokoliv student přečetl, mohlo být předmětem zkoušení či maturity – spoléhala jsem na široké seznamy četby. Snažila jsem se, aby maturitní zkouška byla rozhovorem učitele s dospělým studentem, aby mu ukázala, co všechno vstřebal a že se o literaturu může dál zajímat, ať bude dělat v životě cokoli.  Jedna moje studentka radostně vzdychla po zkoušce z matiky, že se „těší na češtinu“ – to jsem brala jako největší poctu. Od středověku jsme volně přecházeli k Tolkienovi a křesťanským archetypům v jeho díle, od Fausta k Bulgakovovi a moderním obrazům ďábla. Čtyřhodinové slohy dovolily mnohým studentům napsat kvalitní povídky či eseje.

A Centrum po zjišťování výsledků vzdělávání CERMAT, které státní maturity připravuje, mělo jaké představy?

Realizované, známe je. Didaktický test, dvouhodinové formální slohy a analýza výňatku s předepsaným jízdním řádem – časoprostor, jazykové prostředky, zařazení autora z hlediska ismu a směru. Bez čtenářské reflexe, interpretace, srovnávání literárních děl, tedy toho, co studenty nejvíc zajímá. Autoři ale netvoří, protože jsou v nějakém ismu. Mají téma, vizi, myšlenku, něco je trápí, chtějí něco pojmenovat. A příběhy se vrací – láska, otec a syn, Kristus a mesiášská témata, obětování se pro celek. Tak jsme zaujatě diskutovali o literatuře my, když jsme byli mladí, a tak o ní často chtějí mluvit i současní studenti; baví je osudy, příběhy, charaktery a vztahy, nikoliv forma.

Proč CERMAT tlačí výuku k větší formálnosti? A proč ministr Plaga na CERMAT nepůsobí,  když je to státní organizace?

Nechtějte po mně konspirační teorie. Věřím, že to prostě nedomysleli. Ale určitě to mysleli upřímně. A ministr Plaga je po Petru Fialovi jediný ministr školství, který od roku 2011 tlačí maturitu k rozumnější podobě. Ozval se na jaře, nyní hovoří o připravovaných změnách. Má naši podporu. Věříme, že maturitu polidští.

A cesta k tomu je tedy jasná…

Objem toho, co se děti učí, by se měl samozřejmě zredukovat, zbavit unifikačních tendencí. Navrhujeme vrátit slohy a ústní zkoušení zpět do škol. Chceme kreativní a odpovědné učitele, dovolme jim tvořit a samostatněji pracovat. Didaktické testy ať si stát nechá; budiž, nějaká prosívačka být musí. Jen je třeba ohlídat, aby se v nich dále nenavyšovalo množství teorie a abstraktních úloh, aby se původně základní úroveň testů stále více neblížila té původně vyšší. A je třeba vyřešit problém učilišť. Nikoli ovšem dvojí úrovní maturity, to je cesta do pekel. Navrhovali jsme třeba klouzavý maturitní test od 2. ročníku a na tři pokusy. Pokud by student viděl, že test nedá, mohl by se zapojit do nematuritního studia včas. Vyhnuli bychom se narůstající armádě středoškoláků bez ukončeného vzdělání.

Češtinářům (a nejen jim) by se mělo více věřit, měl by se vrátit smysl jejich práci. To považuji za velmi důležité. Protože dobré školy dělají dobří učitelé. A ty si jen za peníze nekoupíte.